Barbara
Řeknu to hned na začátku: miluju Barbaru.
To, že takových, kteří ji také milují, je celá řada, ve mně nevyvolává stopu žárlivosti. Naopak, tvoříme velice pěkné společenství, a s touto výstavou se dále rozmnožíme.
Říkám to hrdě, ale zásluhu na tom skoro žádnou nemám. Myslím, že každý, kdo by Barbaru zažil v situacích, jaké se mi naskytly, by ji zákonitě začal milovat. Proto to nemohu brát osobně. Pouze reprezentuji všechny ostatní, kteří se v daných situacích pro nedostatek místa nebo času nemohli nacházet.
Kouzlo prvního setkání bylo posíleno hlubokým socializmem. Poprvé jsem Barbaru spatřil u Hlavatých, kam ji dovedla Zdenka Gabalová. Pamatuji si jen její profil, snad povědomý z helénistické mince, a to, jak mi srdce zabušilo jako razidlo. Záhadná Američanka, připravující se Zdenkou společnou výstavu dalších Američanů a Čechů se pak objevila v létě 1989 i se svými obrazy. V té době byla existence Ameriky pro většinu lidí čistě hypotetická, USA vypadaly jako vedlejší produkt propagandy, a v tom jsme náhle dostali důkazy, že Amerika skutečně je, a že jsou tam živí lidé. V případě Barbary neuvěřitelně živí.
Co víc, ukázalo se, že je vynikající kreslířka. To mě deprimovalo. Její výtvarný cit se zdál neomylný. A stejně jako ostatní umělci té výstavy, byla vzdělaná, vzdělanější než my. Nic z toho nezapadalo do již tenkrát prosperující představy, že Američani jsou hluční primitivové, kteří neumějí zeměpis - natož aby jejich malíři mohli mít vstřebanou jakoukoli výtvarnou kulturu kromě pop artu. Ani skutečnost, že Benešová pochází jedním kořínkem z Čech, to nemohla vysvětlit.
Změna politické scény dovolila realizovat i kalifornskou část výstavy Dialog Praha/Los Angeles, což myslím původně nikdo nepředpokládal. Dnes s odstupem let vidím, že naši Američané s Barbarou v čele tenkrát pro nás, a určitě i pro sebe, za obrovského vydání energie a prostředků, realizovali vizi Kalifornie, tak jak ji ztělesňuje Pobřežní hlídka, Beach Boys a Colombo. Byla to jedna nekonečná party, prokládaná brunches, dinners, barbecues, a taky fund raisings, important meetings a openings. Odjížděli jsme po měsíci absoulutně vyloužení z bazénů a vyšisovaní od slunce, zmožení uskutečněným snem. Barbara nás vezla na letiště očividně o nic míň hyperaktivní než předtím, jako nezničitelná supermanská hrdinka z amerického komixu.
Potvrzení existence Barbařina světa na druhé polokouli mě šokovalo, vnímal jsem to jako příznačnou symetrii, v něčem zrcadlící, v jiném komplementárně opačnou ke světu tady. Následujících pár let nás pak oba, každého na své hemisféře, společně fascinovala metafora příběhu Narcise a víly Echo, což se navenek u obou projevovalo plozením obrazů a instalací.
Zvláštním, pro mě nečekaným způsobem se mi ale pak proměňovalo povědomí o významu Los Angeles. Přiznám se, po návratu domů jsem v jednu chvíli uvažoval, že svým dětem něco důležitého upírám, pokud se tam nepřestěhujeme. Avšak po několika rocích jsem byl stále méně schopen myslet na L.A. jako na střed uměleckého dění, z pohledu od Veverských Knínic se mi zdálo, že se rozkládá na samé periferii, kdežto Praha jakoby se stávala tím místem, kde se zjevil duch sám.
V té době se Barbara, ovšem nejspíš ze zcela jiných důvodů - začíná, napřed se svými výstavami, pak i sama osobně, přesouvat do Evropy a do Čech. V roce 1992 vystavuje v Norimberku v Dürerově domě, pak v Praze instaluje v Prašné bráně, její kresby jsou v Behémotu. O rok později získává prestižní Fulbrightovo stipendium, v roce 1994 vystavuje na zámku Klenová Apokalypsu. Pak je v Mánesu, Libeňské synagoze, a to nevypočítávám výstavy skupinové. Výčet vypadá úctyhodně, ale milosrdně zakrývá tehdejší (a částečně ještě i dnešní) paradox Barbařina pobytu v české kotlině. I když je trvale v Praze od třiadevadesátého roku, Češi ji se samozřejmostí brali jako americkou umělkyni, pro Američany zase byla ztracená v daleké Bohemii. Ani jedni ji tedy neměli pořádně za svou, a výsledkem bylo, že tak trochu nepatřila nikam. Do jisté míry ji tak míjely požitky, které požívají od svého národa čeští umělci, stejně jako požitky americké. Za její osamělost nesu vinu i sám, protože jsem jí v té době bůhvíproč nebyl nablízku, slábla i ozvěna společného tématu. Naštěstí několik blízkých přátel přece jen obětavě pomáhalo.
Barbaru ale zřejmě neudolá nic, naopak svou nezávislost ještě posílila vazbou k Šumavě, kam napřed léta jezdila, až tam před dvěma lety s rodinou nastálo ukotvila. Avšak nenechme se mýlit, v globálním světě je tato pozice ztracence z hvozdů, který se nicméně účastní celosvětového dialogu, stále frekventovanější. Skutečně, Barbara vyjíždí z Červeného mlýna se svými přednáškami a instalacemi v New Port Beach nebo v Post Gallery, nebo do Honolulu, Kasselu, Benátek. Nepřestávají ani její výstavy v Čechách. Myslím si však - právě v souvislosti s touto výstavou - že už pomalu nastává čas, abychom její pobyt u nás vzali jednoznačně na vědomí. Barbara Benish tu není na návštěvě, je to už prokazatelně česká umělkyně (což se nevylučuje, aby současně nebyla třeba světová nebo americká); máme štěstí, že jsme získali takovou posilu, měli bychom si toho vážit, těšit se z toho, a taky podle toho konat, když přijde řeč na české umění. Její energie je teď tady, můžete ji vidět a můžete si ji zamilovat.
text: Vladimír Kokolia